V neděli ráno se nás v Kojetíně na nádraží sešlo 8. Odjíždíme motoráčkem směr Valašské Meziříčí a v Kroměříži přistupuje dalších sedm mých známých. Ve Val.Mezu přestupujem, ale jen do Frenštátu. kde nás čeká další přestup. Kde jsou ty doby, kdy jsme na jeden zátah jeli až do Frýdlantu. Cestou vlakem se díváme na Lysou, která se střídavě objevuje na pravé nebo levé straně, a je vidět, že tam není žádný sníh.Do Frýdlantu dojíždíme v 10.10 hod. Ještě před tím mně zvoní telefon a ozývá se Lenka Hrňová, že jedou se Staňou autem. Domlouváme se, že na ně počkáme ve Fýdlantě na nádraží. Při čekání to někteří žíznivci nevydrželi a šli se do bufetu občerstvit Radegastem.

          Okolo 10.30 dojíždějí Hrňovi a vydáváme se na cestu. Autobus do Malenovice v neděli nejede, vlak do Ostravice ujel čtvrt hodiny před naším příjezdem, tak to znamená 5 km navíc. Jde se po asfaltce a v Malenovicích odbočíme na polní cestu. Je pod nulou, sucho tak se jde dobře. Protože není zima a jak se začíná šlapat do kopce, tak jdou dolů svetry a na čele se objevují první krůpěje potu. Asi po hodině a půl chůze přicházíme k hospodě u Veličků. Tam se normálně nezastavujem, ale někteří potřebovali občerstvit a něco pojíst. Asi po 20 min nastupujem do strmého stoupání lesní cestou, plnou kamení, které když je dost sněho tak není vidět. Jde se dobře. Za další hodinu docházíme k rozcestí nad Lukšincem, kde si dáváme čaj a něco ostřejšího na dýchání a po chvilce pokračujeme dál. Svačinu jsem jim odepřel, protože pohled na hodinky ukazoval, že jdeme dost pomalu. Ale jde se podle nejpomalejšího a většina na Lysé ještě nebyla, tak jsem nechtěl trhat skupinu. Když jsme vystoupili na první mýtiny na severní straně, tak se otevřel pohled na Ostravu. Byl vidět Frýdek-Místek, komín z paskovské papírny a komíny Nové hutě v Ostravě. To mně potvrdilo, že rozhled z vrcholu bude dobrý. Když jsme popošli kousek výš, tak už byl vidět hřeben Jeseníků se sněhom okolo Pradědu. Tak jsem všem slíbil krásný pohled na Malou Fatru. Jdeme po vrstevnici a když stoupání přechází do roviny, tak vím, že jsme nahoře. Pod vrcholem je několik restaurací, ale než jsme tam došli, tak jsem se podíval na slovenské hory a pohled předčil mé očekávání. Malá Fatra jak na dlani, v údolí Váhu mezi severní a jižní částí Malé Fatry jsou vidět zasněžené vrcholky Velké Fatry. Vlevo od Rosutce v dálce svítí sluncem ozářené a krásně bíle vrcholky Roháčů a Vysokých Tater. Už chodím 30 let na Lysou, ale tak krásně Tatry ještě nebylo nikdy vidět. Na fotkách to sice tak nevypadá, ale bylo to foceno až ve tři hodiny, kdy už na focení bylo dost málo světla. V hospodě si dáme něco k pití, pojíme, trochu osušíme zpocená trika a ve 14.45 všechny vyháním ven, že už je čas vyrazit. Před chatou jsme udělali skupinovou fotku s Fatrou v pozadí a šli asi 100 m na skutečný vrchol Lysé hory. Opět fotky, tentokrát s Pradědem za zády a okolo třetí nastupujem cestu dolů. I když je sucho, nejde se po velkých kamenech dobře. Pokud jsou zapadané sněhem, tak je sestup rychlejší a kolena tolik netrpí, Od Lukšínce nejdeme do Malenovic a dál na Frýdlant, ale do Ostravice, kam je to blíž. Na nádraží přicházíme už potmě asi 10 min před odjezdem vlaku. Po čtvrt hodince jízdy jsme ve Frýdlantě, kde máme 45 min. čas, tak jdeme ještě doplnit tekutiny do bufetu u nádraží. Vlak jede načas. Ve Frenštátě přesedáme na spěšný, který nás doveze až do Kojetína bez přesedání. Ve vlaku likvidujem poslední zásoby jídla a pití. Nikdo si neztěžuje, že ho bolí nohy, ale z vlastní zkušenosti vám, že to hlavní příjde až další den.

        I když Lysá byla letos netradiční tím, že ani na vrcholu nebyl sníh, tak zase počasí přálo. Jednak to byla velmi dobrá dohlednost, vždyť k Tatrám je to 100 km, nahoře bylo bezvětří, což na Lysou je věc nevídaná a teplota při odchodu z vrcholu byla jen -1 st.

        Všichni účastníci byli spokojeni, a myslím, že příští rok jdou zase. Jeli tam ještě autem mí známí z letiště, ale jak jsem se druhý den dověděl, tak jsme se někde nahoře minuli. Oni odcházeli v době, kdy my tam přišli.

Všechny příznivce výstupů na Lysou horu, i ty budoucí, zdraví

Jiří Kučírek